Červenec 2018

Mr&Mrs Strnadovi

30. července 2018 v 12:49 | Karu |  Tašky.
Moje milovaná kamarádka, se kterou se známe od školky, měla svatbu. Sice se vídáme velmi málo, což mě moc mrzí, ale i tak jsem měla tu čest být mezi pozvanými. :-) ♥
Byla to nádherná svatba, vše si budoucí manželé chystali, zařizovali i vyráběli sami. Byla jsem požádána, abych se stala vedlejší fotografkou, což jsem ráda přijala (mám konečně novou zrcadlovku!!). V osudnou chvíli, kdy nevěstin tatínek vedl svoji dcerku, vypadající jako nádherná víla, k oltáři, nejedny oči začaly slzet... Moje oči popravdě také a ruce s foťákem se mi parádně roztřásly dojetím... :-D Ale to už je jiný příběh paní svatbové fotografky. :-D
Jako svatební dar jsem nevěstě i ženichovi se rozhodla udělat tašky. Jelikož se manželé stali Strnadovými, jasným motivem pro mě byl strnad obecný. :-D


Musíme?

21. července 2018 v 0:01 | Karu |  Píši.
"Musíme jenom zemřít", zní mi v hlavě Evina slova pokaždé, když se nutím do něčeho, co je mi proti srsti, do čeho se mi vůbec nechce, ale co působí, že to udělat musím. Poslední dobou mi tato její slova zní v hlavě i v jiných případech, jako třeba když mi moje kamarádka už nějaký ten měsíc říká a píše, jak ji ubíjí, že musí chodit do práce, kterou ze srdce nenávidí.
U ostatních lidí si většinou lépe uvědomujeme tu bláhovost lidského bytí. Honbu za ničím. Můžeme strávit život děláním věcí, které nenávidíme, s nadějí, že se časem dostaneme k činnostem, které dělat chceme, a přitom nevíme, kdy si smrt pro nás přijde... Poslední dobou jsem začala vnímat, jaká je to blbost, avšak místo toho, abych se vymanila z té nesmyslnosti, zůstala jsem nejistě stát na místě...

Image from Getty